Den 15 – Tengkulese

Ráno jsme po pár komplikacích sehnali skútr na celej den. Neměl sice automat, ale řekl jsem si, že se alespoň naučím něco novýho. Naštěstí mě nerozptylovaly žádný nesmysly a mohl jsem se plně soustředit na řazení, protože skútr neměl ani jedno zrcátko, netroubil a přes většinu palubovky byla nalepená nálepka Manchester United.

Nejprve jsme dorazili k rýžovým polím ve tvaru pavoučí sítě. Mezi náma, i když je to jedna z hlavních atrakcí okolí, moc nás to nenadchlo. Dál jsme pokračovali k vodopádu Tengkulese a protože cesta byla opravdu krkolomná, často jsme se ptali místních kudy dál. Když jsme se rozhodli zeptat jednoho klučiny, trval na tom, že nás provede. Byli jsme pro a stálo to za to – ukázal nám vyhlídku, ke které normální smrtelník neměl šanci trefit a provedl nás až k vodopádu. Cesta k němu je rozhodně pro otrlejší dobrodruhy, půjdete po vodovodních rourách nad roklí. Osobně doporučuju a hodnotím 9/10.

Plavání pod vodopádem je strhující. Čím blíž vodopádu, tím víc strhující směrem dolů pod hladinu, i nad hladinou je tam něco jako hurikán. Zatím jeden z nejadrenalinovějších zážitků a naprostá bomba.

Místní pišišvoři mě začínají už trochu štvát, čím hlouběji jedeme, tím víc na nás chtějí sahat – plácají nás a štípají, Janču jedna miniholčička chytla za ruku tak nečekaně pevně, že ji málem stáhla ze skútru.

Proto jsem se rozhodl pustit se do protiútoku a dva z nich jsem si zotročil – museli mi nosit kokosy.

Skutečný zážitek ale byla dnešní party. Bratr od našeho samozvaného průvodce měl údajně párty ve vesnici, na kterou nás pozval. Řekli jsme si, že to zkusíme. Doteď jsme neudělali lepší rozhodnutí, z pozvání na party se totiž vyklubala kulturní senzace – byli jsme první běloši v historii, kteří tuto vesnici navštívili. Uvítání probíhalo pozváním do domu otce rodiny. Byl pro nás vyčleněn speciální koberec, na kterém jsme se usadili, kolem nás se nahrnula celá vesnice do půloblouku a vedle nás seděl pouze otec. Následovalo dlouhé pozorování, poté jsme dostali místní jídlo, kávu a tradiční hřebíčkovou cigaretu. My jsme se zase podělili o Klokánky, jediný pozůstatek naší kultury, co jsme měli v batohu. Postupně jsme se pozdravili a podali si ruce se všemi muži z vesnice, nakonec se přidaly i ženy. Situace nebyla dlouho napjatá, děti byly naprosto nadšený z našeho tance a Janča doslova rozdováděla celou vesnici v rytmu místní hudby (nemluvím tu ale o žádnejch bubnech, měli tam celkem obří audiosestavu a pouštěli nějaký indonéský techno). Anglicky mluvil v podstatě jen syn, kterej jedinej studoval univerzitu, nicméně základní zdvořilostní fráze a pochvala jídla v indonéštině byly dostačující a prolomily počáteční ledy. Pozvali nás taky k jídlu a museli přitom vyhnat z místnosti děti a zavřít dveře a okna, ale i tak nás skulinkami celou dobu místní nezbedové pozorovali.

Dál jsme byli pozvaní na místní kokosovej domácí alkohol – říkali tomu pivo, připomínalo to burčák. Máme pár pupínků na jazyku, ale vidíme. Celkově byla návštěva vesnice zatím nejsilnější zážitek. Loučili jsme se dlouho. Syn stařešiny nám při odchodu řekl, že jsou neskutečně rádi, že nás poznali a ať zase přijedeme. Vzápětí ale dodal, ať prosím nikomu o vesnici neříkáme, že my jsme si jejich důvěru získali, ale nechcou tam turisty nebo průvodce. Proto tu nenajdete jméno tohoto překrásného, turistikou do včerejška nedotčeného místa.